Ať tu něco je

10. dubna 2015 v 9:18 | kE
Překvapuje mě, že jsem pořád občas někdo přijde a asi tu něco hledá. No, sám jsem chodím, možná tady taky něco hledám, i když absolutně netuším co. Jestli něco někdy napíši, tak to s největší pravděpodobností bude k přečtení na www.emilprazak.blogspot.cz. Nebo možná někde anonymně, kde to za pár dní nedohledám ani já sám.

Obnovil jsem pár článků z poslední etapy blogu. Když jsem pořád lezete, ať tu teda něco je.
 

Hey Little World

7. února 2015 v 12:15 | kE |  GENERACE 0
ještě pořád

ŽIJU


I#0ΔI

6. října 2014 v 2:57 | kE

Kdo nemá co světu sdělit, měl by držet hubu a tvářit se, že pracuje.
Sbohem,
kE


.
 


TRIP #6 Pokraj

6. srpna 2014 v 1:54 | kE |  NIKAM

Až po druhém stopu jsme se dostali konečně na hlavní tah na Litvu. Dneska bylo na pořadu dne vrátit se do Kaunasu, tedy tři sta kilometrů z Lotyšska do Litvy. Bylo asi jedenáct dopoledne a na zastávce, kde jsme se snažili někoho zastavit, se k nám připojili dva chlápci, co si mysleli, že jsme Rusové. Byli bráchové a slavili narozeniny jednoho z nich. Evidentně byli už úplně na mol. Když zmizeli v útrobách autobusu, co přijel čertvíodkud a jel bůhvíkam, zastavil nám starší Chrysler. Řidič říkal něco o Kaunasu a deseti kilometrech, takže jsme okamžitě nastoupili v domnění, že kolem třetí jsme na místě, což bude neskutečná paráda.

Menší paráda už byla, když nás vyhodil po pár minutách jízdy (deseti kilometrech) na úplně odlehlé silnici. Naštěstí si nás a naší "v hajzlu" situace všiml jeden chlápek a odvezl nás zpátky na místo, kde jsme před půlhodinou stáli. Ve skutečnosti nás vysadil o kousek jinde, kde to bylo ještě o něco lepší, jelikož auta vyjížděla z kruhového objezdu, takže díky nízké rychlosti byl dostatek času, aby si všichni mohli přečíst v klidu ceduli a zastavit. Po chvilce jsme už seděli v dalším Mercedesu. Nikdy by mě nenapadlo, že zrovna při cestování v Pobaltí pojedu každý druhý den meďákem.

Lehce po poledni jsme stáli ve městě Bauska, které leží kousek od hranic. I přestože jsme se shodli, že stojíme na výborném místě, kde se dá bez problémů zastavit, a cestou žádné další velké lotyšské město není, tedy musí téměř každý tudy jet do Litvy, stopovali jsme přes dvě hodiny. Slunce už se dostávalo do plné síly, což bylo samo o sobě dost vysilující, navíc frustrace ze silného provozu a žádného úspěchu byla čím dál tím větší. Asi jsme si to měli vytrpět, protože další auto nás vzalo až do Kaunasu. Tam jsme měli už od minula vyhlédnuté místo pro stan na břehu jezera, kde jsme trávili noc i před pár dny. Cestou tam nás zde potkala bouřka, tentokrát jsme se před západem slunce koupali na pláži plné lidí a snažili se nabrat pár sil na zítřek.

Noc ze středy na čtvrtek jsme chtěli strávit ve Varšavě někde venku, takže bylo důležité se pořádně vyspat. To se mi bohužel nevedlo a za celou noc jsem spal přibližně dvě hodiny. Ráno rychle balíme stan a stojíme před desátou už u silnice. Ani nevím, na jaké město teď stopujeme, nejdůležitější je dostat se do Polska, jelikož nemáme litevské peníze, zato polských nám zbývá pořád ještě dost. Nakonec nás bere chlap, co jede do Marijampole do práce. Marijampole je asi dvacet kilometrů od polských hranic. Jenže, tady přicházejí pro mě nejhorší chvíle z celé cesty.

Jsme šest kilometrů od města na hlavní silnici. Je pravé poledne a my stopujeme v úseku, kde to vypadá naprosto perfektně, ale není zde jediný kousek stínu. Bohužel nemáme už ani kapku vody a ani kousek jídla. Dnešek je asi nejteplejší ze všech dnů. Jestli mám s něčím opravdový problém, tak je to určitě teplo. Už po necelé hodině se mi dělá špatně, cítím se naprosto mizerně, unavený a vyčerpaný. Chvíli se nesnažím ani stopovat, jen rezignovaně sedím u batohů a přemýšlím, jestli mám ještě dost sil na to, abych došel do města. Jenže sedět na rozpálené silnici je snad to nejhorší, co můžu dělat, a tak alespoň střídám Honzu u stopu. Ve tři odpoledne už jsme odkázaný pouze na milost a nemilost lidí, kteří většinou projedou absolutně bez povšimnutí kolem nás. Moc nemluvíme, vlastně není ani co říkat. Na silnici u Marijampole strávíme pět hodin v absolutně nesnesitelných podmínkách, než zastaví nějaký multivan. Ten řídí mladší Estonka, co jede pro pár přátele do Gdaňsku. Ty si chtějí v Tallinu trochu užít. Když nám nabídne pití, tak si uvědomím, že mám stoprocentně teplotu. Ale sedím a tahle sympatická blondýna mě doslova zachránila.


Vystupujeme v Augustově. Hlavu mám jako střep, od žaludku mi není zrovna dvakrát hej, ale fakt, že si konečně můžu koupit něco k jídlu a hlavně vodu, mě trochu povzbudí. Přestože oba pochybujeme, že se dnes dostaneme ještě do Varšavy, musíme se alespoň pokusit dostat ještě o kus dál. Jenže krása téhle formy cestování je v tom, že se může stát absolutně cokoliv. Tak se může stát, že vám zastaví luxusní Audi s tím, že vás hodí bez problémů až do Varšavy. Já si sice ve svém stavu nedokážu noc bez spánku v hlavním městě vůbec představit, ale odmítnout tenhle stop, to by bylo jako flusanec štěstině přímo do ksichtu.

Podezírám Honzu, že má nějaký šestý smysl na to, kdy si sednout na místo spolujezdce a kdy ne. Chlápek je příjemný, chce si stále povídat o všem možném, jenže řídí jako naprostý hovado. Na jednoproudé silnici při 160 km/h předjíždíme na plné čáře kamion, když v autě naproti nám vidím přímo do obličeje člověku, který na nás jen bezmocně bliká dálkovými světly. Asi vteřinu před potencionálním nárazem se dostáváme před kamion, který sešlápne brzdy. Podobné situace se během cesty opakují několikrát. Když těsně před Varšavou při obrovském slejváku s námi začne auto asi ve dvoustovce na dálnici házet a řidič se zmůže pouze na to, že zakřičí "SHIT, FUCK, SHIT", už nemám ani strach, protože jsem se dávno smířil s tím, že se tady určitě zabijeme. Celkově jsem shledal, že Poláci jsou úplně největší magoři, co můžeš za volantem potkat. Jaká změna od Lotyšska, kde se celkem striktně dodržuje maximální rychlost, pomalejší auta uhýbají rychlejším a lidé si skoro po každém předjetí výstražnými světly děkují.

Nemohl jsem věřit vlastním očím, ale my byli vážně ještě ten večer ve Varšavě. Po třech dnech jsme si mohli konečně v Mc Donaldu na hlavním nádraží nabít telefony. Tam si nás všiml nějaký kluk asi v našem věku a ihned se s námi dal do řeči. Vyprávěl, že sám občas stopuje a že nám zkusí zajistit na dnešek nocleh u něj na bytě. Bohužel vše padlo, jelikož jeho spolubydlící si zrovna na ten večer přivedl na byt přítelkyni. My jsme tedy byli odsouzeni k tomu, abychom strávili noc venku ve městě, jak jsme to tak vlastně původně i plánovali. Naneštěstí jsem si zapomněl vyndat prášky z batohu, než jsem ho zavřel do úschovny. Varšava v noci nebyla tak živá, jak bych čekal. Asi jsem příliš zmlsaný Prahou, ale kromě techno party, jedné osmdesátkové diskotéky a pár barů v centru bylo vše ostatní zavřené.

Když jsme se asi ve tři ráno vrátili na nádraží, zjistili jsme, že tady si nezdřímneme ani minutu. Po hlavní hale chodila security služba a každého, kdo na chvíli usnul, ihned probudili. Tuhle buzeraci jsem vůbec moc nepochopil, ale jak jsem zjistil další den, tak je to v Polsku naprosto normální. Za poslední dva dny jsem tedy spal dvě hodiny a čekal na ráno. Teplota mě zmáhala, cítil jsem, jak mě začínají bolet klouby a i schody mi začínaly dělat problémy. Měl jsem posledních sedmdesát zlotých a rozhodl jsem se, že se do Čech vrátím vlakem.

Jenže když se ráno otevřela kasa, bylo mi oznámeno, že přepravce nebere Isic karty na slevu a mých sedmdesát zlotých nestačí ani na cestu do Katowic. Na stopování už jsem neměl energii, na vlak zase peníze. Zbývala poslední alternativa. Polskibus. Tahle společnost jezdí za solidní ceny až do Prahy. Jenže abych si koupil jízdenku přes internet, na to bych potřeboval funkční telefon, respektive telefon, který by měl signál, abych mohl potvrdit platbu. Já byl celou dobu bez signálu. Všechno bylo v prdeli. Vzal jsem si prášek, rezignovaně napsal cedule Wroclaw a Katowice a vydal se na cestu. S Honzou jsme se ráno rozdělili, on se vydal na poslední pokus dostat zpátky svůj foťák s penězi do Kielců.

Večer jsem se ocitl ve Wroclawi. Chytl jsem kamion přímo z Varšavy, co jel až do Německa. Dokonce mi chlápek koupil i oběd. V podstatě jsem strávil celé odpoledne v kamionu, snažil se trochu komunikovat a neusnout, i když mi to dělalo obrovské problémy. Ale teď k večeru už jsem byl opravdu blízko konce, jen nasednout na vlak, tam se budu moc vyspat a probudím se už v Čechách.


Chybami se člověk učí ne? Tak já už pro příště vím, že cestovat do Čech přes Wroclaw není nejmoudřejší nápad. Když jsem dorazil na hlavní nádraží, tak jsem k svému zděšení zjistil, že nejbližší vlak přes hranice jede v půl sedmé ráno. To znamenalo další noc beze spánku, navíc mi bylo pořád mizerně. Jen jsem nevěděl, jestli se mám pokusit trochu se prospat venku, kde mě s největší pravděpodobností oberou bezdomovci i o boty, nebo být v hale a pokusit se vydržet co nejdéle, než se mnou budou třást securiťáci za rameno. Po chvíli venku, kdy jsem byl nejdříve vyhnán jedním bezdomovcem z lavičky, jelikož byla asi prostě jeho, dalšímu jsem musel věnovat drobák a vzápětí jsem se s dalším rozdělil o poslední dvě housky, rozhodl jsem se noc strávit v hale.

S lístkem do Ústí nad Orlicí jsem nastoupil ráno do vlaku. Jelikož jsem musel těsně před hranicemi přestupovat, snažil jsem se neusnout. Už jsem prakticky nedokázal vnímat a dodneška nevím, jestli jsem ve vlaku spal nebo ne, každopádně se mi podařilo přestoupit. V Ústí jsem měl čekat asi dvě hodiny, když si ke mně přisedla asi čtyřicetiletá ženská. Všimla si mě prý už ve vlaku, že cestuji s velkým báglem a něco si celou cestu píšu. Nakonec z ní vypadlo, že je Slovenka a učitelka výtvarného umění, před dvěma měsíci jí popadl nějaký amok, sbalila si věci do velkého cestovního kufru a prostě začala cestovat. Vyprávěla mi o mystice a ezoterice, dostal jsem malý kámen, který je prý z nějakého energií nabitého místa někde ve Francii a začala mě přemlouvat, že mám jet s ní, protože teď právě je na cestě za nějakou partou lidí, se kterou budou spát v kruzích v obilí. Je tam prý neskutečné množství síly a energie a určitě by mě to obohatilo. Kurva, kdyby mi nebylo na chcípnutí, snad bych se i jel jenom podívat, co je tohle sakra za lidi.

Vlak do Prahy mi jel podle řádu a nestalo se vůbec nic zvláštního. KONEČNĚ.

TRIP #5 Tam a zase zpátky

2. srpna 2014 v 2:02 | kE |  NIKAM

Riga se ukázala být městem dvou tváří. Cestou k nádraží, kde si chceme dát do úschovny bágly, míjíme hromadu bezdomovců, žebráků a vůbec celou řadu chudých lidí, kteří zahodili poslední zbytky sebeúcty a pro pár centů udělají skoro vše. Včera jsme byli upozorněni, že některé části Rigy mohou být večer trochu nebezpečné, já se už upřímně nedivím. Rozhodně bych nechtěl trávit noc v blízkosti hlavního nádraží, vlastně se mi tam nechtělo trávit zbytečně moc času ani ve dne.

Naopak, když člověk projde komplexem podchodů vedoucích z nádraží, ocitne se v historické části města na řece Daugavě. Malé uličky plné kaváren a restaurací, kde si ceny nezadají téměř nic se západoevropskými metropolemi. Centrum je plné turistů. Především Němce rozeznáváme takřka ihned, jelikož se večer hraje finále mistrovství světa ve fotbale, a tak němečtí turisté už od rána pochodují po městě v dresu Bastiana Schweinsteigera a s plechovkou piva v ruce. Asi dvakrát zaslechnu v davu i češtinu.


Těžko říct, jestli je Riga více evropská nebo ruská nebo dokonce skandinávská. Asi má od všeho kousek a to dává městu tu zvláštní atmosféru. Po počátečním zklamání, kdy jsme se museli protloukat tou odvrácenou stranou města, se mi zde každou minutou líbilo čím dál tím víc. Ten den jsme na řece viděli loď Costa Pacifica, což je mladší sestra v Itálii ztroskotané Costa Concordie. Obrovský kolos, který se svou výškou rovná několikapatrovému paneláku, s délkou téměř tři sta metrů a bazénem s tobogánem jako třešničkou na dortu (respektive na palubě).

Obloha se odpoledne začala zatahovat a my se vrátili pro naše věci na nádraží. Chtěli jsme se ještě dneska přesunout zase o kus dál, blíže moři. Neměli jsme absolutně žádné ponětí, kde si v neděli koupit lístek do tramvaje, kterou jsme se potřebovali dostat na okraj města. Až asi po šesti zastávkách jízdy bez lístku jsme si všimli, že se prodávají u řidiče, ale vydat se teď pro jízdenku by byl akorát nejlepší způsob, jak na sebe upozornit. V půlce cesty nastoupil žebrák o holi, kterému bych netipoval o moc víc jak třicet let. Během chvíle začalo být ve vagonu rušno. Nesnesitelný zápach zaplnil prostor a poté jsem si všiml jeho nohou. Ten člověk se zaživa rozpadal, rozkládal se. Takhle smrdí bída a smrt.


Když vystupujeme z tramvaje, už prší. Přerušovaně se snažíme mezi přeháňkami stopovat, ale nikdo nestaví. Další velká křižovatka vhodná pro stop je vzdálená čtyři kilometry, které v tomhle počasí jít nemůžeme. Sotva se mi podařilo usušit boty, už jsem opět cítil, že mám uvnitř mokro. Stop nakonec vzdáváme, noc budeme muset strávit u nedalekého jezera a zkusit štěstí zítra. Večer trávíme schovaní před deštěm v casinu a sledujeme fotbal. Němci vyhrávají v nastavení a my stavíme stan v jednu ráno.

V pondělí se tedy přesouváme čtyři kilometry za Rigu a s cedulí Ainaži doufáme, že nám někdo zastaví. Čekáme relativní dlouho, ale nakonec přece jenom jedeme. Kdybych věděl, že Ainaži je spíš vesnice než město, tak se ani nedivím, že dlouho nikdo nestaví.

Konečně se dostáváme k Baltu. Po nepřetržité smůle na počasí, kdy se s námi táhne pravděpodobně jedna ta a samá oblačnost už od třetího dne cesty a každý den prší, je dnes naprosto jasno, teplota někde za třicítkou a od moře fouká svěží vítr. Nádherná a až na pár místních naprosto prázdná písečná pláž, která se táhne dobrý kilometr podél pobřeží. Ani voda není tak studená, jak bych od Baltského moře čekal, jen vítr může působit trochu chladnější dojem. Vlny nesou pomalu příliv a jediné kromě moře, co člověk může slyšet, jsou racci. Ani my s Honzou moc nemluvíme a užíváme si to, že můžeme chvilku mlčet. Ono člověk začne mít po nějakém čase plné zuby neustálých rozhovorů v autech, kdy do nekonečna opakuje stejné fráze, jako odkud je, kam jede, otázky typu "už jste někdy byli v Praze?" a "máš rád český pivo?"

Když dáme sbohem moři, vyrážíme pěšky na lotyšsko-estonské hranice, které jsou odsud asi tři kilometry. Oběd vaříme na plynové bombě už v Estonsku. Dva Češi, co si na lotyšsko-estonských hranicích vaří čínskou polívku, zakoupenou v Litvě, vyrobenou v Rusku. Globalizace nepotřebuje víc důkazů. Právě jsme v nejseverším bodě naší cesty, odkud se budeme teď pouze vracet zpět.


A nutno říct, že cesta zpátky nezačala zrovna nejlépe. Zbytek odpoledne jsme strávili marnými pokusy o stop při minimálním provozu pár set metrů za hranicemi. Až na první lotyšské benzínce nám zastavila dodávka, se kterou jsme jeli zpět do Rigy. Tedy tentokrát jsme se už do města nevraceli, ale vystoupili několik kilometrů před v blízkosti dalšího velkého jezera. Zatímco před pár hodinami u moře se nebylo před sluníčkem kde schovat, vnitrozemí si pro nás přichystalo už tradiční večerní sprchu.

TRIP #4 Stopařské štěstí

29. července 2014 v 2:22 | kE |  NIKAM

Velká bouřka, která se k nám v noci přiblížila, nás minula, což dávalo naději, že by se nám mohlo podařit konečně usušit přes den trochu boty, které jsme už dva dny měli totálně mokré. Ono musí vypadat opravdu bizarně, pokud u kraje silnice stopují dva mladí kluci v bundě a dlouhých kalhotách a na nohou mají pantofle, respektive žabky. I bezdomovec, co od nás vyžebral pár zlotých na pivo za to, že nám poradil cestu (o které jsme samozřejmě věděli, ale nedal se odbýt), na nás koukal trochu divně.

Z Wyzskowa jsme se pěšky vydali k silnici na Bialystok, což je asi poslední opravdu velké město v Polsku před hranicemi. Stop šel tentokrát dobře a my byli lehce po poledni na místě. Dokonce jsme chytli chlapíka s americkým Dodgem, který nás odvezl až na konec města na výpadovku, takže stačilo jen rychle poobědvat a pokračovat v cestě. Ten den jsme měli očividně konečně štěstí, a tak jsme chtěli urazit co největší kus cesty.

Na zastávce, kterou jsem shledali jako ideální místem pro stop na Suwalki, nám zastavila hned dvě auta. Šel jsem k řidiči stříbrného Mercedesu a tradičně jsem se zeptal, jestli umí anglicky, načež mi chlápek (měl řízení na pravé straně, to mě zaskočilo) odpověděl, že se můžeme bavit jakýmkoli jazykem. Nakonec vyšlo najevo, že umí asi pět světových jazyků, má čtyři občanství, diplomatický pas a očividně hromadu peněz, protože se chystá co nejdříve na cestu do Azerbajdžánu, jelikož se říká, že tam mají nejlepší vodní melouny na světě. Navíc teďka jede až do Litvy do Kaunasu, což je přesně město, kam máme namířeno i my.


Jedeme podle navigace. Po hodině cesty houstne provoz a na krajnici se tvoří kolona kamionů. Asi po dalším kilometru stojíme ve frontě i my. Před námi se objeví hraniční přechod, což nikdo z nás tří v autě nechápe a je to poprvé, co vidíme hraniční kontrolu v rámci Evropské unie. Když přijdeme na řadu, chtějí po nás vidět pasy. Já pas samozřejmě nemám, takže z okénka vysvětluji, že jsme "kurva přece v unii, na co bych s sebou tahal pas". Na to se mi dostane odpovědi, že Bělorusko v Unii není. Navigace nás vedla nejkratší cestou do Litvy a už nám nějak zapomněla oznámit, že pojedeme přes Bělorusko. Aby toho nebylo málo, tak kromě pasu člověk potřebuje do této země i vízum, takže jsem byli posláni z hranic pěkně zpátky a pokračovali teď konečně snad správnou cestou.

Severovýchod Polska vypadá už jinak, trochu jakoby se tady zastavil čas někdy před sto padesáti lety. Malé polorozpadlé domy, z nichž v některých není možná ani elektřina a voda, malá pole, spousty lesů. Většina lidí zde byla prý ve velkém městě jen dvakrát za život, nemají práci a žijí z toho, co si sami vyrobí, vypěstují nebo uloví. O to hezčí je zde průmyslem nedotčená příroda. Volně pasoucí se dobytek pár metrů od silnice a na každém sloupu podél cesty velké čapí hnízdo. To množství čápů bylo zvláštní na celém severu. Až tady jsem si uvědomil, jak se v tomhle změnil třeba můj rodný kraj, kde dnes o čápa člověk skoro nezavadí, i když před desíti dvanácti lety tomu tak nebylo.

Když přejedeme hranice, posuneme se v okamžiku o hodinu dál. Litva leží už v jiném časovém pásmu. Do Kaunasu dorazíme tedy asi v devět večer, ale to není žádný problém, protože je zde vidět bez problémů asi do jedenácti. Přestože se jedná o druhé největší město celého státu, jeho okraj vypadá velmi klidně. Jezero s plážemi, kam člověk můžeme přijet až městskou hromadnou dopravou. Tady nakonec stavíme stan. Ten večer jsem místem zcela fascinován a vůbec mě netrápí, že není příliš teplo, zvedá se vítr a blíží se další déšť. Jdeme se vykoupat na malou písečnou pláž, kterou máme jen pro sebe. Nad námi se tyčí pár luxusních vil.

Ráno jsme kvůli dešti strávili ve stanu více času, než jsem měli v plánu. Vždy, když jsme se už chystali balit, déšť zesílil. Vyrazit se nám podařilo až v jednu odpoledne.

Štěstí jsme zkoušeli na místě, kde bylo takřka jasné, že nám nemůže nikdo zastavit. Nakonec se ale přece jenom slitoval člověk ve starém Mercedesu, kde to smrdělo, jako by mělo každou chvíli chytnout a shořet. Řekli jsem mu, že chceme dnes pokračovat na Rigu, čemuž se trochu usmál, ale odvezl nás za město na silnici, ukázal prstem a prohlásil "Road to Riga, good luck".


Poprvé nám zastavila Škodovka. Jeli jsme oktávkou s člověkem, který se jmenoval Eldazar (snad si to dobře pamatuji) a byl to jeden z nejpříjemnějších stopů. Bavili jsme se jednoduchou angličtinou. Nejel sice do Rigy, ale odpoledne vyráží se známým na půlmaraton do Jelgavy. To je od Rigy 45 kilometrů a ihned popadl telefon a volal. Měli jsme zajištění odvoz až do Jelgavy. Bavíme se o všem možném. Když dorazíme k jeho bytu ve městě Šiualiai (pro zjednodušení Honza překřtí město na Šaolin), pozve nás k sobě na čaj a daruje nám sklenici medu. Eldazar vypráví, že bude na jaře v Praze, a tak si vyměňujeme emaily, aby nám mohl napsat, pokud bude mít náladu a vzpomene si. Pak přijíždí jeho přítel a společně odjíždíme do Lotyšska.

Na místě jsme až k večeru, což ale vůbec nevadí, protože díky zmíněnému časovému posunu můžeme stopovat prakticky o hodinu déle než v Polsku. Do Rigy už zbývá jenom kousek a ten dnes musíme dát. Stojíme trochu déle, než bychom čekali, vzhledem k tomu, že se stopujeme na jedno z největších měst celého pobaltí. Navíc se všude člověk může dočíst, jak jsou pobaltské země na stopování přívětivé. O tom, že ne všechno, co si člověk přečte na internetu, musí být pravda, se přesvědčíme při zpáteční cestě. Zastavuje auto a je jasné, že se tam dneska dostaneme. Z auta vystupuje kluk, který nebude o moc starší než my. Ihned si v kufru všimnu šlapky od bicích, takže se dáváme do řeči o muzice. Tenhle člověk byl ukázkový příklad totálního hipstera, jenomže v tom nejlepším slova smyslu, on totiž tak opravdu žil, žádná póza. Bydlel uprostřed lesů, pracoval jako veterinář a chovatel krav, v mladí měl dokonce punkovou kapelu, dneska poslouchá Kraftwerk a je to první člověk, který se nás za celou dobu v autě zeptal, jestli nám nevadí, když si zapálí.


Do Rigy dorazíme ještě za světla. Na předměstí dokonce nalezneme místo, kde můžeme v klidu spát a zítra do centra to bude jen chvilka. Splnili jsme si první ze dvou velkých cílů naší cesty, ještě zbývá vykoupat se v Baltu a překročit hranice do Estonska. Teď jsme měli za sebou asi 1 500 km (bez připočtených zajížděk a cesty na běloruské hranice) a 16 stopů během jednoho týdne. Další týden byl před námi.

TRIP #3 Nic, deprese, déšť

27. července 2014 v 1:58 | kE |  NIKAM

Týpka, co měl v autě náš foťák, se nám ráno zastavit nepodařilo. Po třech hodinách se tedy rozdělujeme, já se pokusím vydat na Varšavu, Honza zůstává v Kielcích do zítra.

Z centra jdu asi tři kilometry přes průmyslovou čtvrť až na samotný okraj města, kde se pokouším stopovat. Řidiči zpoza čelního skla mi naznačují, že musím jít dál. Posouvám se tedy víc a víc za město, ale jejich gesta jsou pořád stejná. Nakonec ujdu asi další dva kilometry a dostanu se k nájezdu na dálnici, kde jsou protihlukové stěny, žádná krajnice a kde nikdo nejede míň jak stovkou, tedy absolutně nevhodné místo. Po chvíli jsem donucen absolvovat asi pětikilometrový úsek zpátky do města, jelikož začíná pršet.

V postatě jediné místo, kde si člověk může nabít telefon a dostat se k internetu (jelikož jsem bez signálu, je internet jediná možná cesta, jak se s někým spojit) jsou v Polsku McDonaldy. Když vkročím do jednoho z nich, abych dal Honzovi zprávu, jak bídně to vypadá s možností stopu z města směrem, kterým jsem to zkoušel před pár hodinami, potkám uvnitř Honzu. Nakonec tedy zůstáváme spolu a k večeru máme v plánu vrátit se na hlavní tah na Varšavu, ze kterého jsme včera sjeli, a kterým jezdí i chlápek, co ho potřebujeme zastavit.

Odpoledne se přižene největší slejvák, co jsem v životě zažil. Během pár minut se silnice změnila v řeku, která s sebou nesla vajgly z celého města. Schovaní na zastávce spolu s pár místními jen nevěřícně zíráme, cítím mokro v botách a začíná mi být zima. Po třech dnech tropických teplot přišlo ochlazení, na které jsme čekali jak na smilování, ale tohle bylo zase už trochu moc. Zpočátku u nás zastavují autobusy, ale nikdo při pohledu ven nevystupuje. Po nějakém čase už autobusy přestávají k zastávce vůbec odbočovat, jelikož by se po otevření dveří začala akorát dovnitř hrnout voda. Jeden místní mi říká, že tohle počasí je tady naprosto normální.

Přestává pršet a my vyrážíme vlakem do vesničky Wolica, odkud pěšky přecházíme do Tokarnia, která leží u hlavní silnice. Oba si upřímně oddychneme, když opouštíme Kielce, kde jsme strávili dva strašné dny a ještě horší noc. Do Tokarnia dorázíme už za tmy. Všude je mokro, takže jsme rádi, když nacházíme opuštěnou novostavbu, což slibuje noc v suchu. Během noci přichází ještě jedna obdobná průtrž.

Ani další ráno nezískáváme foťák s penězi zpátky. Honza propadá opět depresivním náladám. V jednu chvíli už mám pocit, že to otočí a pojede domů. Po chvíli se však trochu uklidní a po snídani konečně pokračujeme dál v cestě. Je jasné, že náš původní plán, dostat se až na sever Estonska do Tallinnu, je tímhle zdržením ve velkém ohrožení. Následující dny mají být navíc poměrně deštivé, což nám cestu a především přenocování zrovna dvakrát neulehčí.

Z Tokarnia se nám stopem podaří dostat na dálnici, odkud jsme pokračovali dodávkou, která jela až do Gdaňsku. Už to vypadalo, že bychom mohli náš skluz trochu dohnat. Sice jsem seděl na nějakém barelu uprostřed s báglem na nohách a už po deseti minutách jsem měl v nohách křeče, ale pro úspěch naší cesty bych to vydržel. Jenomže na paty se nám prostě poslední dny lepila smůla. Řidič dodávky dostal telefonem nařízeno, že musí svojí trasu změnit a nás vysadil v Radomu, což je sto kilometrů pod Varšavou. Aby toho nebylo málo, tak jsme byli uprostřed města (takže když člověk stopuje, vypadá spíš jako vandrák, co chce ušetřit za autobus) a venku zase lilo. Trvalo dobré tři hodiny, než jsme se posunuli zase dál a konečně chytli stop až do Varšavy. Ve finále se cesta Krakow - Varšava protáhla z původně plánovaného jednoho dne na tři.

Hlavní město po turistické stránce úplně vynecháváme, jelikož se zde chceme stavit cestou zpátky. Takže se pouze "načerno" dopravujeme městkou hromadnou dopravou na Exit. Má vůbec cenu psát, že jsme opět zmokli? Nicméně nám na konci města zastavila dvojice mladých kluků, která nás dopravila do Wyzskowa, kde jsme se rozhodli přespat. Poslední dva dny jsme prakticky nic neviděli a ani toho zrovna dvakrát moc neurazili, proto i toto kratší, přesto nutné, vyprávění. Naštěstí jsme měli zítra naší smůlu konečně trochu prolomit a trochu nečekaně Polsko.

TRIP #2 Z Krakowa do Průseru

25. července 2014 v 18:04 | kE |  NIKAM

Kolik vlastně v Birkenau zemřelo lidí, nikdo dodnes pořádně neví. Němci se na konci války pokusili zbavit veškerých důkazů, po plynových komorách a kremačních pecích zůstaly v oploceném táboře pouze trosky, většina dokumentů byla zničená. Mluví se však asi o miliónu a půl obětí, které se už z Osvětimi nevrátily. Je to zvláštní pocit procházet se po těchto místech, po totožných kolejích, které tu stály před sedmdesáti lety, a ještě zvláštnější je zaslechnout z houfu turistů Němčinu.

V muzeu jsme si zaplatili anglickou průvodkyni, což se v kombinaci s úmorným teplem ukázalo jako smrtící kombinace. S dvouhodinovým anglickým výkladem v pětatřiceti stupních jsme si na sebe ušili bič. Fyzicky i psychicky vyčerpaní opouštíme naší skupinu, kdy zbytek pokračuje do tábora, ve kterém jsme již byli hned po našem příjezdu a vydáváme se na osvětimské nádraží. To vypadá, jakoby stále sloužilo pro transport Židů, tabule s odjezdy nefunguje, za přepážkou se mnou komunikují pomocí kalkulačky a nakonec dostanu lístek vytištěný ze staré jehličkové tiskárny. Sedím a pozoruji starého slepce, který se zmateně potácí od zavřeného stánku k dalšímu a nejspíš se marně snaží koupit lístek. Když se konečně dostane ke kase a koupí si lístek, tak místo na peron pomalu míří přesně opačným směrem ven z nádraží. Nikdo ho neupozorní, že jde špatně.


Ačkoliv jsem byl před cestou několikrát upozorňován na zaostalé polské dráhy, my jedeme takřka novým klimatizovaným vlakem. Přesto šedesátikilometrová trasa z Osvětimi do Krakowa trvá dvě hodiny. Snažíme se zeptat průvodčího, kde bychom v Krakově mohli přespat ve stanu, ale ten nám nerozumí a pravděpodobně jediné, co umí říct, je "Krakow Glowny". Nám se ale rozhodně stavět stan na hlavním nádraží nechce.

Na okraji města, který připomíná spíš nějakou bohem zapomenutou vesnici, nacházíme na kopci nad tratí ideální místo pro stanování. Ideální se tedy zdá být alespoň do té doby, než se během chvíle objeví množství komárů a zjistíme, že kromě rachotu projíždějících vlaků se musíme smířit i se skutečností, že nám nad hlavou klesají na přistání letadla, která míří na Krakowské letiště. Z čínské polívky vyndám pár utopených komárů a jdu spát.

Ráno se dostáváme na hlavní krakowské nádraží vlakem zadarmo, jelikož nás nikdo nepřijde zkasírovat. Konečně se nám naskytla možnost dát si za deset zlotých sprchu. Dal bych si jí klidně i za dvacet. Věci jsme nechali v úschovně zavazadel, takže jsme si konečně mohli užít půl dne bez zátěže na zádech a v čistém oblečení, navíc v jednom z nejhezčích měst celého Polska.

Krakow je jedno z mála měst, které nebylo dotčeno nějak zásadně druhou světovou válkou. Množství kostelů a židovských synagog, městský hrad se sochou draka chrlícího živý oheň v podhradí, nádherné zelené prostory podél řeky Wisly, velké prostorné a čisté náměstí. V zásadě je staré město svým historickým rázem podobné Praze, jen s třetinou turistů a lidovějšími cenami, kdy jsme v centru byli schopni pořídit oběd do dvaceti zlotých i s pivem, což dělá nějaký sto třicet korun.
Vypsaná Fixa - Krakow Glowny

Zbývá jen doplnit zásoby, které se sestávají z vody, pečiva, nějakého ovoce a jedné flašky něčeho tvrdšího pro lepší spaní. Už od nákupního centra kráčíme směrem z města s cedulí Warszawa na báglu. Na exit by to měly být asi tři kilometry. Doprava v Krakowě kolabuje, my postupujeme pomalu podél kolony a už už se chystáme hledat místo na stopování, když v tom vedle nás zastaví tmavě zelený Ford. Mladší pár sedící vepředu na nás spustí rovnou Anglicky (asi je na nás hodně vidět, že nejsme Poláci). Do Varšavy sice nejedou, ale mohou nás kus vzít. Vypráví, jak některá města v Polsku pomalu vymírají, zatímco jiná rostou extrémní rychlostí, mluví o nějakém městě, jehož jméno si nepamatuji, že si z něj všichni dělají srandu, protože z něj všichni utíkají a jediné, co v něm nakonec zbude, bude socha, která vypadá jako "BIG PUSSY". Po sto kilometrech nás vysazují v malé vesničce u kostela a v žertu nám říkají, že si stihneme dát ještě krátkou modlitbu. Možná jsme je měli poslechnout.

Další stop totiž ovlivnil celý zbytek cesty. Mladý kluk v bílém Fiatu to s námi hnal směrem Kielce v rytmu devadesátkového techna (Ein zwei polizei), odkud jsme chtěli ihned pokračovat co nejblíže Varšavě. Když jsme vystoupili uprostřed města a bílý Fiat zmizel v zatáčce, Honza začal hledat pouzdro s foťákem, ve kterém byla mimo jiné většina jeho peněz. Po pár minutách jen konstatoval, že ho pravděpodobně nechal v autě. Najednou se vše hroutí, protože si ani jeden neumíme představit, jak ve dvousettisícovém městě budeme hledat jednoho člověka, o kterém víme pouze to, že je manažer některého z krakowských autoservisů.

Jediný možný způsob, jak se pokusit dostat honzovy věci zpět, je zkusit Fiat stopnout ráno na cestě do práce. Jelikož známe alespoň přibližný čas a do Krakowa odsud vede jediná cesta, šance není zase tak mizivá. Pokud se nám to ovšem nepovede, nejspíš se budeme muset rozdělit. Vzhledem k tomu, že nemám vlastní stan, nefunguje mi karta a telefon od překročení hranic nemá signál, se mi do toho zrovna dvakrát nechce, ale zůstat trčet uprostřed Polska, to mě těší ještě míň. A o cestě domů nemůže být ani řeč.

V noci hledáme ve městě místo na spaní. To se dlouho nedaří, až nakonec rezignovaně uleháme na soukromém parkovišti okolo jedné ráno s pocitem, že za necelé čtyři hodiny už musíme být zase na nohách. Noc je to zvláštní, slyším, jak kousek od nás občas někdo projde a nedaleko je továrná plná lidí. Ve 4:45 nás jde vyhnat místní security boy, to my jsme ale už vzhůru a balíme spacáky. Je zataženo a začíná foukat studený vítr ze severu.

TRIP #1 Přes hranice

25. července 2014 v 3:15 | kE |  NIKAM

Vyměnit klasickou dovolenou s paštikou v Chorvatsku za cestu stopem na sever? Vlastně proč ne, stejně bych na žádnou dovolenou nejel. Kam až se tedy dokáže dostat dvojice kluků bez vlastní dopravy? A co vše se může stát zemích, kde je moře, ve kterém se nikdo nekoupe, málokdo mluví Anglicky a Čechy jsou pro ně pivo?

Narychlo se mi podařilo sehnat velmi levnou jízdenku z Prahy do Ostravy. Jediný háček byl v tom, že se jednalo o brzký ranní vlak a já svůj životní rytmus poslední dva měsíce opět přeorientoval do stavu nicnedělání, což znamená, že při vstávání před šestou hodinou ráno, je pro mě pomalu zbytečné chodit spát. Ale pro jednou se člověk přemůže. Dokonce jsem stihl i snídani a koupil si lístek na metro, který většinou ignoruji, pokud nepřestupuji, ale tentokrát jsem nechtěl riskovat, že mi ujede vlak, když se zdržím kvůli snaze vyhnout se revizorům.

V kupé se mnou seděla mladá blondýna, která navzdory kofeinu asi ze dvou litrů kafe, co během cesty vypila, většinu času spala. To mě se usnout nedařilo, a tak jsem bezcílně listoval všemi možnými prospekty, které jsem ve vagonu našel. Z dlouhé chvíle jsem ženské v zeleném napočítal, že si v průběhu cesty z Prahy do Olomouce odskočila hned sedmkrát a takřka pravidelně, kdy praštila vagonovými dveřmi, se moje blonďatá spolucestující probudila a objednala si další kafe.
Do žlutých obilných ploch venku za oknem se opíralo ranní slunce, od jehož odrazu člověka bez slunečních brýlí po chvíli bolí oči a se slunečními brýlemi v půl osmé ráno zase vypadá jak idiot. Míjeli jsme malá a většinou chátrající venkovská nádraží, na kterých jsme ani nestavěli a pak jen zase nekonečné zlaté roviny.

Do Ostravy jsem dorazil oproti plánovanému srazu s Honzou s dvouhodinovým předstihem. Už před polednem byla teplota někde okolo třiceti stupňů a já na vlastní kůži poznal, jaké to asi následujících čtrnáct dnů bude v tomhle počasí s téměř dvacetikilovým batohem na zádech. Když konečně dorazil Honza, mohli jsme se vydat do města, kde vlastně možná jedinou zajímavou věcí jsou věže vítkovických dolů, které byly zrovna na nedělní státní svátek zavřené.


První pokus o stop a hned první velkou lekci jsme dostali hned v Ostravě. Ocitli jsme se na opačném konci města, tedy před Ostravou, a naše snaha pokusit se dostat ještě tento den za hranice byla naprosto marná. Provoz byl minimální a většina aut jela zkrátka pouze do města. Po nějaké době jsme cedule Katowice/Kraków uložili a vrátili se zpátky na nádraží. Vlak do Polska stál víc, než by jsme byli ochotni zaplatit, takže jsme zvolili pouze variantu přesunu do Bohumína, kde přečkáme noc a zítra zkusíme štěstí na lepším místě.

Jenže do Bohumína jsme dorazili už po setmění a najít vhodné místo pro stan ve městě, kde jsme oba poprvé, bylo po tmě nemožné. Honza celý den přecházel kocovinu a teď večer už toho měl plné zuby. Nakonec jsme spali pod širákem v místním parku, kde jsem ráno po probuzení zjistil, že je to asi tak pětkrát rušnější místo, než jak se večer zdálo. Spaní to nebylo bůhvíjak pohodlné, když jsem se konečně vypořádal s komáry, našel alespoň trochu měkké místo, tak na mě ze stromů nade mnou začaly padat kousky větví. O snídani skládající se z jedné suché housky ani nemluvím.

Jen co jsme našli nájezd na dálnici, jsem musel konstatovat, že ani tohle místo není zdaleka ideální, ale dneska už se prostě musíme pohnout z místa. Po chvíli zastavilo první auto, očividně cizinec. Bohužel si myslel, že jedeme opačným směrem a chtěl nás hodit do Ostravy. DÍKY, TAM UŽ DLOUHO NECHCI. Zakrátko zastavilo další auto, tentokrát dvojice Poláků. Ti nám říkali, že nás mohou vzít někam "za mosty" a my souhlasili, i když jsme absolutně neměli tušení, kam to k čertu pojedeme. Asi po dvaceti kilometrech jsme najednou sjeli z dálnice a pokračovali někam do ztracena.

Ocitli jsme se v nějakém městě polském městě, o kterém jsme usoudili zpětně, že bylo asi Wodzislav. Řidič nám ukázal silnici, které vede na Katowice, šlápnul na plyn a zmizel. Tahle zastávka se ukázala jako velmi užitečná, jelikož byla poblíž hned směnárna, kde jsme vyměnili peníze a především jsme zjistili, že vlastně vůbec nechceme jet do Katowic. Když jsme si drze prohlíželi na benzínce mapy Polska, aniž bychom měli v nejmenším plánu si některou z nich koupit, zjistili jsme, že je to pro nás zajížďka. Naší první zastávkou měla být Osvětim (Oswiecim).


Z prvního stanoviště pro stop nás vyhnal nějaký chlápek, který projížděl na kole. Taktně nám Polštinou naznačil, že tohle místo je vlastně úplně na hovno a jestli se chceme do Pszcyny (což bylo na naší ceduli), tak musíme pokračovat ještě asi kilometr na konec města. Chlápek měl pravdu. Tam nám do pěti minut zastavila příjemná ženská v JEEPu. "Do you speak English?" "Little", takže jsme se snažili konverzovat polsko-česky. Já si tedy před odjezdem vypsal pár slovíček a frází pro každý stát, ale za celou naší cestu jsem je nikdy neměl u sebe a jediné, co jsem si pamatoval, bylo "Miluji vás, svlékněte se - Kocham pania, prosze sie rozebrác". Na benzínce jsme každý dostali Redbull a sušenku a sdělila nám, že bydlí kousek od Oswiecimi a klidně nás odveze až tam, což jsme samozřejmě s nadšením přijali.

Při vysvětlování, že jedeme právě sem kvůli tomu, abychom navštívili bývalý koncentrační tábor, nás vůbec nenapadlo použít slovo "camp". Až po čase jsme zjistili, že když chce člověk v Polsku stanovat, musí používat slovo "camping", protože jak se zmíní o campu, hned ho každý začne posílat do Birkenau. A tam jsme právě teď byli. Na místě, kde se psala možná ta nejděsivější část moderní historie. V pravé poledne, kdy slunce pálilo neskutečnou silou, a před námi se rozprostíral Auschwitz II....

Mezitím

20. května 2014 v 0:20 | kE |  GENERACE 0

Měl jsem rozepsaný obrovský hejt a teď je pryč. Hejt na vysoké školství a studenty. Na prostředí, kde jsem strávil tři roky. Tři úplně nejzbytečnější roky, než se to všechno nějak sešlo, neudržel jsem nervy a prostě tam přestal chodit. Dva a půl měsíce zpátky. Už nemusím poslouchat někoho, kdo se mi snaží vštípit svoji pokřivenou pravdu a ostatní mu k tomu přikyvují, protože nemají svůj názor. Proč by taky měli, vždyť se můžou večer vylejt a to je fajn. "Poslední knížku jsem přečet před maturitou a jsem na to hrdej, teď se jde chlastat!" A já začal procházet inzeráty a hledat, kde bych se mohl na pár měsíců zašít. Jenže nikdo mi na emaily ani neodpověděl. Takže tady byla už po několikáté dělnická jistota.

Poslední dva měsíce jsem vyměnil vstávání v deset dopoledne za vstávání ve tři čtvrtě na šest ráno a večerní návraty po šesté hodině. Když šlo všechno dobře, když ne, tak třeba až mezi osmou a devátou. Notebook a knížky za lopatu, míchačku, zbíječku, vrtačku, šroubovák, kladivo, metr, rohlíky s paštikou a kofolu. Pozoruju lidi a vím, že odchod do důchodu v pětašedesáti je nesmysl, protože když člověk maká na stavbě, tak na těch pětašedesát vypadá už v padesáti. Od Jury se Sašou umím slova jako pizdec, suka, blyat, pidaras, na chuja, do chuja a od Ivana zase vím, že nemusíš mít holku, stačí ti jednou za měsíc jít za litr do bordelu, kde ti to udělaj, jak chceš. Nejlíp po výplatě, než budeš muset poslat peníze manželce na Ukrajinu.

Kde to teda mimochodem teďka pěkně vře a v podstatě už ani nikdo neví, kdo tam vlastně do koho střílí a co kdo chce. Jsem pro anexi Prahy k Německu, mě je to jedno, já všechny vlastenecký a nacionální hodnoty postrádám. Je mi fuk, jestli bych byl Čech, Němec, Žid nebo cikán, žádná země za mě moje problémy nevyřeší, stejně tak jako žádná země nestojí za to, abych kvůli ní umíral. A tak mezitím, co se o tisíc kilometrů válčí a umírá, já se láduju paštikou, protože jsem Čech a ne Němec, tak nemám nárok na bratwurst ani radler.

Když už jsem sám sebe přistihl, jak si v duchu nadávám v Ukrajinštině, věděl jsem, že je to průser a musím skončit. Takže jsem teď strávil týden u rodičů na venkově pod záminkou, že zkusím zase přijímačky na školu, přitom se snažím dopsat sto rozepsaných věcí, které jsem nějak za poslední dobu načal. Většinou vše jenom mažu, ale možná tu stoprvní dodělám. Apropo, kolik lidí má takové štěstí, že se mu sejdou dvoje přijímačky v jeden den, aniž by nebyla možnost náhradního termíny?

Kašlat na školy, větší problém je, že moje neexistující kapela netrénuje, nemá styl, nemá zpěv, nemá ani aparaturu, za to má hromadu názvů, hromadu keců, tři manažery a žádný hudebníky. Hashtag na #konec.

PS: Sledujte Násilníka, co se zbláznil, smazal si Facebook (což mě se už dvakrát nepovedlo), smazal si blog (což se mi nepovedlo jednou) a přesunul se kompletně na bandzone (co bych tam proboha dělal). Takže http://bandzone.cz/nasilnik #konec2

PPS: A aby ten článek nebyl úplná ztráta času, tak alespoň trocha hudby:

Crystal Castles - Empathy (electro)


Princess Chelsea - When the world turns grey (popík)


Walter Schnitzelsson - Mother (r´n´r)


#konec3

Kam dál